Kněží vacenovické farnosti

P. Jiří Doležel

Narodil se 27. června 1959 v Rýmařově. Dětství a mládí prožil v Lomnici u Rýmařova.
V letech 1983–1988 studoval v kněžském semináři v Litoměřicích.
25. června 1988 byl vysvěcen na kněze v Olomouci.
Působil jako kaplan v Uherském Brodě, pak jako farář v Ivanovicích na Hané a od roku 1997 jako farář a později děkan v Hranicích na Moravě.
Od července 2018 působí jako duchovní správce ve Vacenovicích.


P. Mgr. Josef Mikulášek, Ph.D.

byl jmenován správcem naší farnosti v září 2017. Otec Josef se narodil 15. 5. 1983 ve Vyškově, dětství a mládí strávil se svými rodiči a sestrou v Podomí, vesnicí na prahu Moravského krasu.
Po pěti letech docházky do místní základní školy začal studovat na víceletém gymnáziu ve Vyškově. Po strávení úspěšných sedmi studijních roků a složení maturity v roce 2001, byl přijat ke studiu na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Jak sám říkal, v dětství, a hlavně při studiu gymnázia ho zajímaly dějiny a humanitní vědy, a že tehdy ho vůbec nenapadlo, že by se mohl stát knězem.
Během druhého ročníku studia práv pocítil Boží povolání ke kněžství a v roce 2004 podal přihlášku do kněžského semináře v Olomouci.
V roce 2006 byl vyslán olomouckým arcibiskupem, Mons. Janem Graubnerem, na zbývající tři roky studia do Říma. Tam studoval na Papežské Lateránské univerzitě a pobýval, společně s dalšími českými bohoslovci a kněžími, kteří studují v Římě, v prostředí Papežské koleje Nepomucenum, tedy v domě, který vlastní česká katolická církev v Římě.
V roce 2009 byl vysvěcen k jáhenské službě a tuto roční praxi jáhna strávil v Kostelci na Hané, poblíž Prostějova. V roce 2010, po přijetí kněžského svěcení, se Otec Josef přestěhoval do Vsetína, kde působil jako kaplan v tamní farnosti. Těšil se na několik let „klidné“ kaplanské služby, ale již po roce ho olomoucký arcibiskup znovu poslal zpět do Říma na další studium, tentokrát postgraduální, se specializací v teologii, a to v oboru fundamentální teologie.
V Římě strávil dalších pět let. Nejprve v roce 2013 dosáhl tzv. licenciátu, tedy jakéhosi nižšího doktorátu, a potom na přání otce arcibiskupa, zůstal v Římě další tři roky, během nichž se připravoval na doktorskou práci, kterou obhájil v lednu 2016 a tak získal titul Ph.D.
V létě roku 2016 se vrátil z Říma zpět a byl ustanoven jako kaplan při olomoucké katedrále a také v olomoucké farnosti Hodolany.
Poněvadž se prozatím nenaplnilo jeho původní očekávání, že by měl více vyučovat na Teolologické fakultě při Univerzitě Palackého v Olomouci, přivítal v létě 2017 přesun do Vacenovic.
A protože nemoci navštěvují i kněze, byl nucen naši farnost, po udělení popelce, na Popeleční středu 14. 2. 2018, k lítosti nás, farníků, opustit.


P. Mgr. Viliam Gavula

(Článek se připravuje)


P. František Adamec

Byl čestným občanem Vacenovic, čestným kanovníkem kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži.
Narodil se 28. února 1922 v Dědicích, na okrese Vyškov otci Jakubovi (textilní dělník) a matce Terezii (rodem Trnavská), jako nejstarší ze čtyř sourozenců.
Otec František navštěvoval pět let obecnou školu v Dědicích (1928–1933), poté studoval na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, kde s vyznamenáním maturoval v roce 1941.
Pět dalších let studoval teologickou fakultu v Olomouci. Po složení dvou státních zkoušek k doktorátu bohosloví přijal kněžské svěcení v katedrále sv. Václava v Olomouci z rukou světícího biskupa ThDr. Stanislava Zely.
Dne 5. července 1946 byl vysvěcen na kněze spolu s dalšími 25 bohoslovci. Primici měl v rodné dědině 14. července 1946 – v den, kdy jeho otec slavil narozeniny a současně oddával svou sestru Marii. Kazatelem byl ThDr. Josef Hlouch.
První kněžskou službu nastupuje v roce 1946 jako kaplan v Drahotuších, v okrese Přerov.
V letech 1947–1949 se vrací opět do Kroměříže, kde na arcibiskupském gymnáziu vyučuje češtinu, latinu a ruštinu. Na Benešově gymnáziu vyučoval náboženství. Pro svůj osobitý, otevřený a bezprostřední přístup k mladým, kterým rozuměl, se stal jejich vychovatelem – studijním prefektem. Krátké období jeho plného nasazení bylo přerušeno. Ve svých 27 letech narazil na tvrdou pěst komunistické moci. Musel přijmout nespravedlivé obvinění a těžký trest.
Dobu od 19. února 1949 do 1. února 1955 prožíval ve vězení. Soudní proces probíhající 28. a 29. června v Olomouci mu neposkytl šanci k hájení. Hlavní důvod obžaloby byl, že mládež „nepřipravoval“ k budování socialismu. I když se proti rozsudku odvolal k Nejvyššímu soudu v Praze, byl mu test potvrzen a nebylo mu umožněno dodělat si doktorát teologie. Reakce tehdy odvážného a mladého kněze Františka na tuto skutečnost byla: „Podívejte se, slavný soude, v kriminále doktorát nepotřebuju. Ani Kristus doktorát neměl, a co udělal pro tento svět?!“ A že se přitom „bojovně usmál“, byl mu trest navýšen na 10 let za zesměšňování a pohrdání soudem. Už jako starý kněz hodnotil tuto zkušenost s výrazem vyrovnanosti, bez nenávisti, vše již bylo odpuštěno, i když ne zapomenuto.
Vězení strávil v Jáchymově v uranových dolech a v kamenolomu, v Horní Bříze v kaolinových závodech, na Borech v brašnářských dílnách, při draní peří (norma 18 kg za měsíc), na Pankráci. v Kartouzích zhotovoval rohožky a při výrobě sisalových povřísel pomáhal svému světícímu biskupovi Zelovi. V Praze – Ruzyni byl ve vězeňské prádelně.
K 1. únoru 1955 byl podmínečně propuštěn na dobu 8 let. Od 1. března 1955 do 15. března 1957 pracoval jako dělník v cihelně v Dědicích.
Místem jeho kněžského působení po propuštění z vězení a práce v cihelně jsou Ivanovice na Hané, kde je kaplanem od 15. března 1957 do 1. listopadu 1962. Dalšími místy jeho působení jsou: od 1. prosince 1959 do 1. listopadu 1962 působil jako administrátor ve Chvalkovicích na Hané, od 1. listopadu 1962 do 1. března 1969 byl kaplanem v Uherském Hradišti a od 1. března 1969 do 1. března 1975 je farářem ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Poté následuje jeho nejdelší životní etapa – 34 let věnovaných službě vacenovským farníkům.
Otec František k nám přišel jako 53-letý kněz s dvacetiletými zkušenostmi v duchovní správě. S houževnatostí a živelností sobě vlastní se pouští do „zvelebování duší i církevních statků“. Odpovědné plnění kněžské služby, rekonstrukce, opravy, vylepšení všech farních objektů, zapojení se do společensko-politického života obce. Jeho veselá povaha nedávala okolí tušit, co všechno ve vězení prožil ani pod jakým „dozorem“ a s jakými možnostmi může ve farnosti působit. Neuměl zarmoutit. Úsměvem zdravil každého, koho při pravidelné cestě potkával. Nevyhýbal se návštěvám v domácnostech farníků při jejich rodinných oslavách. S otcovskou starostlivostí podporoval formování mladých lidí, když jim ze svých prostředků hradil cesty na církevní mládežnická setkání nejenom domácí, ale i zahraniční. Finanční odškodnění za roky prožité ve vězení nezištně věnoval potřebným institucím i jedincům. Radost mu dělal pohled na kostel, zaplněný krojovanými mladými lidmi. Často připomínal, že cítí zodpovědnost za přípravu nových kněží, kteří vyjdou z Vacenovic. S odcházejícími silami se těžce smiřoval s tím, že se zdejšího služebníka Božího nedočká. Kdo z jeho farníků žil v jeho blízkosti, mohl poznat jeho nasazení pro celkové zvelebení obce. Nerad spoléhal na druhé, proto přetěžoval své fyzické i psychické síly. Čas dovolené byl u něj neznámý pojem. Až poslední léta u nás si musel z důvodu špatného zdraví „odpočinout“ v nemocnici a nechat se zastupovat. Požehnaným darem se pro farníky stala jeho obětavá denní služba zpovědníka.
Jako sedmdesátník prožívá pád komunismu a rehabilitaci – přiznání jeho neviny. Je pravdou, že jeho veselý přístup k lidem, často „vylepšovaný“ vtipem, nedával tušit, že může zažívat i smutek z toho, že se jeho síla mládí nemohla naplno rozvinout. Svobody se dožil už jako starý a nemocný, zatížený nepřipraveností lidí na velké změny ve společnosti.
50 let kněžství oslavil v Římě, kdy od papeže Jana Pavla II. obdržel (spolu se dvěma dalšími kněžími) pluviál. Byla to pozornost Karola Wojtyly, který přijal kněžské svěcení ve stejném roce.
Za statečnost ve víře (v době pronásledování) byl Otec František dne 9. července 1994 jmenován čestným členem rytířského řádu Bratři a sestry Panny Marie v Jeruzalémě.
14. dubna 2000 byl jmenován čestným kanovníkem kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži.
V roce 2005 bylo našemu Otci Františkovi jako kanovníkovi nabídnuto dožití u sester Vincentek v Kroměříži. Nabídkou byl poctěn, ale ještě v sobě nacházel sílu a hlavně zodpovědnost za své farníky, proto je nechtěl opustit.
Nabídku přijal až k 31. červenci 2009, kdy tuto farnost se smutkem, ale i nadějí opouští.
Po životě naplněném službou Bohu a lidem odevzdal do rukou Božích svou nesmrtelnou duši dne 15. listopadu 2011.
Pohřben je, podle svého přání a poslední vůle na vacenovském hřbitově.


P. Ludvík Matucha

Byl jmenován duchovním správcem farnosti Vacenovice 1. 7. 1965.
Narodil se 31. 10. 1910 v Bystřici pod Lopeníkem a kněžské svěcení přijal v Olomouci 5. 7. 1936. Farníky byl vnímán jako usměvavý, vlídný kněz s pěkným přístupem ke starým lidem. Hospodyní mu byla jeho rodná sestra Anna, která se příkladně starala i o výzdobu a údržbu kostela.
Nejdůležitější událostí jeho desetiletého působení bylo pozvání svého bývalého spolužáka, biskupa, administrátora pražského Dr. Františka Tomáška do naší farnosti, k udělení svátosti biřmování (31. května 1969).
K 1. lednu 1975 odchází P. Ludvík Matucha na odpočinek do Uherského Brodu, kde zemřel dne 14. prosince 1988.
Je pohřben v jeho rodné Bystřici pod Lopeníkem.


P. Rudolf Matěna

Narodil se 14. března 1912 v Hronově, okres Náchod. Rodičům Rudolfovi a Františce, rodem Rábovy. Otec byl řeznickým mistrem.
Obecnou školu navštěvoval v Hronově, gymnázium v Náchodě, odtud přešel do tercie na klasické gymnázium v Hradci Králové, kde roku 1931 maturoval. Potom vstoupil do bohosloví v Hradci Králové, kde byl 29. června 1936 vysvěcen na kněze. Svěcení přijal od biskupa Královéhradeckého ThDr. Mořice Píchy.
Jako novosvěcenec byl poslán do Nového Bydžova k výbornému knězi a organizátoru mládeže, spisovateli a cestovateli děkanovi Josefu Mádlemu. Zde působil jako 1. kaplan do března 1938 a jmenován 1. kaplanem byl v Novém Městě nad Metují. 1. března roku 1939 byl povolán do vojenské služby, ale pro chatrné zdraví byl superarbitrován. 15. března 1939 jmenován administrátorem v Samšiné, okres Jičín. Poslední tři farnosti, v nichž působil, byly obtížné. 1. dubna 1940 jmenován administrátorem v Dobré v Orlických horách, farnosti do počtu katolíků nevelké, asi 1700, ale nadmíru obtížné, roztroušené po horách. Cesty do školy, asi 65km týdně, bylo nutné vykonávat pěšky. Zde působil do roku 1947 a zanechal zde velký kus práce. Opravil uvnitř i zevně velký farní kostel s celým zařízením, farní budovu, přifařené kaple, kříže, sochy a vše, co sloužilo ke cti a chvále Boží. Věnoval se činnosti mezi mládeží a dospělými mimo kostel. Lid zde byl obětavý a zbožný.
Jeho působení zde bylo přerušeno kloubovým revmatismem, zánětem kloubů a nemocí žaludku. Zdravotní stav se stále zhoršoval, hodně dlouho pobýval v náchodské nemocnici a byl nucen požádat o zdravotní dovolenou a poté, dle posouzení lékařů, o trvalý odpočinek.
Dne 1. srpna 1947 byl suspendován pro neschopnost a odešel do kláštera Milosrdných bratří v Novém Městě nad Metují, kde vedl duchovní správu.
Jak bylo možné, léčil se vytrvale ve slovenských Piešťanech a doma. V roce 1948 se Otci Matěnovi zdravotní stav značně zlepšil a lékaři doporučili, chtěl-li by se vrátit do duchovní správy, vyhledat správu s podnebím teplým a suchým.
Poněvadž při nedostatku duchovních nechtěl být nečinným, přijal místo duchovního správce ve Vacenovicích u Kyjova. Odchází z rodné diecéze, která ho vychovala, z kraje, kde vyrostl, který miloval, od lidu, s kterým žil, do sesterské Moravy.
Vacenovice uvítaly svého správce 18. prosince 1948. Po uvítání, které mu farnost připravila, se ujímá s nejlepšími úmysly duchovní správy a předpokládá, že pro své ideály najde plné porozumění mezi věřícími, kteří toužili mít kněze.
Po neshodě s okresním církevním tajemníkem Koutným byl přeložen do Huštěnovic, kde byl 1. července 1965 jmenován administrátorem.
Když onemocněl rakovinou, prožil rok plný bolesti na Žlutém kopci v Brně, kde 2. října 1972 skonal.
Byl převezen do svého rodiště a tam pohřben.


P. Alois Tkadleček

Dne 14. června 1931 v neděli po svátku Božského Srdce Páně uvedl pan farář Dorazil prvního kněze, který bude ve Vacenovicích působit – P. Aloise Tkadlečka.
Narodil se 23. srpna 1897 v Bílé v Beskydech, rodičům Kleofáši (1865–1924) a Marii (1877–1948) jako první ze sedmi sourozenců: Emil (1900–1956), Jindřich (1902) – brzy po narození zemřel, Richard (1904–1975), Rajmund (1906–1946), Hubert (1910–1990), Marie (1913–1974).
Studoval gymnázium v Místku, bohosloví v Olomouci, kde byl 5. července 1920 vysvěcen na kněze.
Do roku 1921 byl kaplanem v Kopřivnici a poté až do roku 1931, kdy přišel do Vacenovic u Kyjova.
Byl ustanoven kooperátorem v Miloticích, který bude sídlit ve Vacenovicích, kde bude vykonávat duchovní správu a vypomáhat milotickému faráři s tím, že v neděli bude sloužit mši svatou v Miloticích a chodit do školy v Miloticích a Skoronicích, kam jej vacenovští střídavě vozili povozem.
V roce 1933 byl krátce přeložen (od března do července) do Kostelce u Kyjova jako administrátor. Vacenovice byly bez kněze, ale Otec Tkadleček každou neděli a svátky přišel bohoslužby sloužit.
Působil zde 17 let a lidé, kteří jej znali, se jednoznačně shodují, že byl lidumil. Měl velmi silné sociální cítění, pomáhal všem, kdo pomoc potřebovali. Hospodařil na faře, jezdil s kravkou, zapřaženou ve voze. Pěstoval včely, rozdával med jak dětem a místním lidem, tak jej vozil do nemocnice v Uherském Hradišti.
Za okupace pomáhal všem, kdo pomoc potřebovali, včetně partyzánů, kterým posílal jídlo, které bylo zanecháváno na určeném místě v lese. Mimo jiné též pomáhal manželce a dceři generála Hasala, které byly vězněny ve Svatobořicích.
Zemřel 11. července 1948. Mezi svými farníky, na místním hřbitově očekává své Vzkříšení.